Projekt pro letošní ročník tradiční německé soutěžě pro mladé zahradní architekty. Spolupráce s Ing. Štěpánkou Šmídovou (www.smidova-la.com) a Ing. arch. Honzou Pospíšilem (www.neovisual.cz). Čestné uznání.

Hamburg Wilhelmsburg – Park na „Druhém břehu” – The Other Shore Park…

Příroda a industrie, rozdělené řekou. Potenciální parková plocha ve Wilhelmsburgu je velkou výzvou. Nabízí možnost propojit dvě zdánlivě nespojitelné skutečnosti: Vysoce urbanizovanou technokrajinu sýpek, strojních mlýnů a nákladových lodních doků a překvapivě naturální a druhově bohatou část jakéhosi brownfieldu s převážně spontánně se rozvijející přírodou. Právě o organickou fůzi těchto dvou skutečností se snaží náš návrh.

Základním přístupem, který jsme přijali již při návštěvě řešeného území byl fakt, že zeleň plochy je prakticky hotová. S tímto, pro zahradního architekta poněkud paradoxním startovním postulátem jsme přistupovali k celému procesu návrhu parku.

Místo má evidentně silného genia loci, o čemž svědčí množství vyšlapaných stezek a dokonce lokálně instalované zahradní lehátko 🙂 Kompozičně je plocha organizována hlavně svým blízkým okolím, resp. nejvýrazněji na východě horizontem technických staveb na druhém břehu kanálu Reiherstieg, které se projevují například i zvukově a hlavně vizuální dominantou zvedacího mostu Retherbrücke. Právě silné vizuální působení mostu se stalo jedním ze základních témat, která náš návrh rozvijí.

Kompozice parku je postavena na přiznávání jednotlivých pohledových os, které v jeho prostoru vytínají dominantně působící budovy na protějším břehu kanálu. Jednotlivé pohledy / průhledy vegetací se do půdorysu parku propisují v závislosti na své hierarchii.

Primární skici – pohledové vazby v prostoru:

Nejvýrazněji je pojata osa směřující ke zvedacímu mostu. Je tvořena visutou lávkou probíhající ve výšce cca 0,5 m nad terénem – ocelová předkorodovaná konstrukce s pochůznou plochou ze zinkovaných pororoštů se v místě kontaktu s řekou stává levitující lávkou umožňující ničím nerušený pohled na most. Tato centrální osa parku je ještě zvýrazněna dvojicí bran, které citují tvarosloví mostu a fungují obdobně jako hledí a muška střelné zbraně – podporují linii vedoucí k mostu. První z obou bran (hledí) je instalována v blízkosti severního vstupu do parkové plochy, kde působí jako významný přitažlivý prvek pro pasanty i motorovou dopravu na východní hraniční komunikaci. Tato brána je tvořena jako sochařské dílo z cortenového plechu s prořezy, s vnitřním nasvícením. Tím se stává silně vizuálně atraktivní i v noci.

Důležitost mostní osy parku je umocněna také instalací pohyblivých laviček na kolejnicích přímo v ploše hlavní lávky. Jsou reminiscencí na lokálně přítomnou kolejovou dopravu a umožňují návštěvníkovi aktivně se zapojit do tvorby aktuálního vzhledu parku. Lavičky jsou plastovými dutými monobloky s instalovanými solárními články a bateriemi, které umožňují jejich noční prosvícení. Noční scéna na hlavní lávce tak bude připomínat jakési fantaskní seřazovací nádraží… Druhá z bran (muška) bude proporčně mohutnější a bude obsahovat schodiště zpřístupňující její horní vyhlídkovou plošinu. Konstrukčně bude použit znovu corten, tentokrát jako intaktní povrch. Tato „brána” umožní pohled z ptačí perspektivy na celou koncepci parku, hlavní osu a opět také na dominantu mostu Retherbrücke.

Z hlediska hierarchie cest druhá v pořadí je pěšina víceméně sledující hranu břehu kanálu Reiherstieg. Povrch cesty opět tvoří ocelové pororošty na předkorodovaném rámu. Tato komunikace částečně sleduje existující výšlapy v porostu a vyhýbá se vzrostlým stromům. Několikrát se vynořuje – vybíhá až nad hladinu kanálu, aby se poté opět v zalomení skryla do vegetace. Výškově se nejprve pohybuje v niveletě terénu a zhruba ve třetině se zvedá na výškovou úroveň hlavní osy. Na západním konci tato stezka slepě končí v půdorysném tvaru lodní přídě v bezprostředním sousedství zvedacího mostu. Zde umožní návštěvníkovi stanout tváří v tvář kolosům projíždějících lodí. Stávající betonová plocha v zalomení cesty může sloužit jako galerie soch pod širým nebem.

Mezi jedno ze zalomení roštové pobřežní pěšiny je vsunuto mohutné sedací schodiště z hlazeného betonu. To zpřístupňuje samotnou hladinu kanálu návštěvníkům, resp. umožňuje přistávání plavidel osobní lodní dopravy.

Cestní síť parku je doplněna systémem pěšin třetího řádu, jež jsou pojaté jako mlatové (minerální beton) s ocelovými obrubníky v úrovni terénu. Kladem tyto cestičky propojují cesty vyššího řádu a také sledují výhledy na dílčí dominanty industriálních staveb na druhém břehu kanálu. Nejvýchodnější z těchto pěšin, směřující na novou budovu válcového sila, vybíhá opět jako drobnější lávka s povrchem z tahokovu až nad vodní hladinu. Osy pohledů na budovy jsou nadále zvýrazněny liniemi gabionů, sledujících mlatové pěšiny.

Vegetace v prostoru parku je úpravami dotčena jen minimálně. Společenstva rostlin se dál vyvjejí na své pouti ke klimaxovému stadiu. Lidé prochází po pěšinách a koruny bříz a vrb se nad nimi pomalu spojují…